Andělé přeci nepláčou-2.díl

Title: Andělé přeci nepláčou

Part: 2.díl

„Jak to, že jsem tady? A kde to vlastně jsem?“ ptám se Honzy, který se upřeně dívá do dálky. Zdá se být zcela mimo. Jelikož mi neodpovídá, dotčeně ho šťouchám do žeber.

„Co? Promiň, přemýšlel jsem.“ omlouvá se mi okamžitě.

„Kde to jsme?“ ptám se znovu tiše.

„Ještě ti to nedošlo? Jsme v nebi. Je z tebe anděl.“ odpovídá mi se shovívavým úsměvem. Brada mi klesá o pár pater níž a já nechápu.

„Anděl? Jakto? A kde mám křídla?“ vyzvídám zvědavě. Nijak se nezdá být vykolejen mou záplavou otázek a trpělivě vyčkává, než se vypovídám.

„Alice teď se hezky uklidni a vyslechni si celý příběh, ano?“ zaráží mě po chvíli. Mírně nervózně kývu hlavou a ještě pevněji svírám Honzovo prsty, jakoby byly to jediné, co mě drží při životě.

„Já jsem byl tvůj strážný anděl, zatímco jsi byla člověk. Měl jsem na tebe dohlížet a starat se o tebe, jenže nepohodli jsme se s Petrem a kvůli němu jsem na tebe na malý okamžik pozapomněl. Kvůli mně tě srazilo auto. Omlouvám se.“ říká zkroušeně, během toho, co se to pokouším všechno sesumírovat a pochopit.

„Řidičem té toyoty nebyl nikdo jiný, než Petrův chráněnec. Ale on přežil, protože ho Petr nezapomněl ochraňovat. Nemohu ti říct, jak se jmenuje, jen ti mohu napovědět, že se za tebou stavoval do nemocnice. Kdyby nezasáhl do tvého probouzení, byla bys živá. Jelikož tě ale vytrhl z umělého spánku, narušil mou práci a oni mi nedovolili jí dokončit. Takže kvůli mně tě to auto srazilo a kvůli jemu jsi tady. Tady nahoře jsem od toho, abych tě zaučil do nového života, abych se o tebe staral a pomohl ti starat se o tvého človíčka. Máme společnou práci, dvojčata. Já mám chlapce Emila a ty dívku Emily. Ale to je teď vedlejší. Petr se ke mně přicpal, když jsem tě šel znovu zkontrolovat, jestli se tvé tělo už vzpamatovalo z přenosu. Nejprve na tebe byl hodný a milý, jenže potom zjistil, že jeho chráněnec zemřel. Spáchal sebevraždu a Petr ti vyčítá, že za to můžeš ty, když byl u tebe. Neřeš ho. Já jsem teď důležitý, se mnou budeš trávit veškeré dny.“ ušklíbá se na mě a je nejasně vidět, že mu tváře mírně růžoví, jakoby se styděl. Oboustranně rozpačitý úsměv nelze zamaskovat.

„Křídla dostaneš, musíme dojít do nemocnice, aby ti dali tabletky podporující růst nových kostí. Předem tě upozorňuji, bude to bolet. Ale já ti pomohu to překonat, přeci jen jsem si tím vším také prošel.“ vysvětluje a plaše po mně blýská očima. Nechápu to. Takový je vždycky na všechny holky? Nechce se mi věřit, že by tak hezký a milý kluk byl sám.

„Alice?“ říká opatrným hlasem. Zvedám pohled ze země a srážím se s těmi jeho zářicími modrými drahokamy. Po zádech mi přebíhá mráz, když se ke mně naklání, aby mi uklidil neposedný pramen tam kam patří, zpět za levé ucho. Jeho dotek mě elektirzuje a znovu zapomínám na okolní svět. Mizí všechno to bílo kolem nás, mizí má nejistota, co se to děje a je tu jen Honza. Kluk, kterého skoro neznám, ale při pohledu na něj mám motýlky  v
břiše a taju v kolenou.

„Kolik ti vlastně je? Jak jsi zemřel ty?“ vyptávám se ho. Honza se na mně mírně posmutněle usmívá.

„Bylo by mi sedmnáct. Umřel jsem asi před pěti lety. Tady nahoře nestárneš, je ti stále tolik, v kolika jsi umřela.“ vysvětluje. Zděšeně na něj hledím. Za pár dní by mi bylo šestnáct, takže.. Jsem stále patnáctka.

„A kolik je tobě?“ ptá se mě Honza se šibalským úsměvem.

„Chyběly dva dny a bylo by mi šestnáct!“ kvílím zoufale.

„Tak ono je to ale složitější. Pokud ti chybí méně jak půl roku do narozenin, což tobě chybí a o dost, takže se to přechyluje a automaticky ti naskakuje o rok víc. Takže jsme stejně staří zlato.“ říká a při oslovení mírně rudne. Také červenám a marně se snažím zarazit přiblblý úsměv, který se mi automaticky rozlévá po tváři. S tímhle zvláštním klukem je mi vážně příjemně! Ani nevím jakto.

„Chápeš?“ dodává se šibalskými hvězdičkami v očích.

„Jo.“ oplácím mu úsměv a seskakuji ze stromu. Není to tak vysoko, jak se z té výšky zdálo a proto doskakuji na pokrčené nohy, která fungují jako pružiny.

„Pojď zajdeme do té nemocnice, aby ti pomohli. Je třeba toho strašně moc udělat!“ říká Honza, který se snesl na křídlech vedle mě. Závidím mu je. Muí být úžasné se na nich moci vznášet po krajině.

„Pojď.“ pobízí mě, bere mě za ruku a táhne mě za sebou.

„Nebude lepší... nechceš vzít do náruče?“ ptá se mě po chvíli.

„Jasný.“nadšeně přikyvuji a vyhupuji se mu do rukou, jako na nevěstu. Pevně mě chytá a několika máchnutími křídel nás dostává výš. S mírnou bázní pozoruji rychle ubíhající bělost pod námi a cítím se tak... Tak nadpozemsky, jakobych sama létala!

„Bylo to krásný. Ale teď čeká práce.“ říká Honza, jakmile se dostáváme na místo, před strohou bílou budovu, která vyzařuje jakousi posvátnou záři.

Sama se ho chytám za ruku, aby mohl zafungovat jako má podpora a s hlubokým nádechem vcházím dovnitř.