Title: Our love is forever, remember my dear
Part: Jednodílná
„Jak jsi mi to mohl udělat miláčku?“ ptám se bezmocně a zoufale svírám trs trávy, který leží na zemi před mými koleny.¨Přímo přede mnou je náhrobek a na něm je fotka v oválném rámečku v jasně modré barvě. Nejoblíbenější barvě mého milované, s kterým jsem žil patnáct let, než nás překvapila jeho rakovina. Bylo to jasné, že konec se blíží, ale ani jeden jsme nebyli ochotni si to připustit.
Znovu si čtu rozmazaným zrakem, který zakrývají slzy, nápis na náhrobku, který svou bělostí září do dálky.
„Ať mrtvý, či živý, naše láska stále žije. Na celý život a ještě dál. Ani smrt nás nerozdělí.“ nechal jsem tam napsat. Tato slova jsou jen chabou napodobeninou toho, co k němu doopravdy cítím. Má láska k němu, která zahořela v chlapecké skupině, nejde vyjádřit.
Seznámili jsme se na castingu v roce 2010. Nejprve jsme se absolutně nenáviděli. Dělali jsme si veškeré možné naschvály a provokovali se o stošest. Ale změnilo se to na jednom večírku, kde jsme se totálně opili a... Líbali jsme se. Druhý den jsem si pamatoval jedině to, že.. Že jsme skončili v posteli. Nic se nedělo, no jen si to nepředstavujte vy úchylky, moc dobře vás znám. Jen jsme se líbali, víc ani ťuk. Bylo to moc přííjemné.
Poté jsme se seznamovali čím dál tím víc, zjišťovali jsme, že je nám spolu dobře a že se máme rádi. Předchozí nenávist byla zcela zbytečná.
Nepostoupili jsme dál, ale rozhodli se, že se k sobě sestěhujeme. Hledali jsme byt stašně dlouho, nejprve byli chvilku u nás, potom u něj a nakonec, po dvou letech jsme našli dokonalý byt. V podkroví, s vysokými stropy, velkými vzdušnými pokoji a obrovskou postelí, na které se dali provádět všelijaké kratochvíle.
Před dvanácti letech, na den našeho tříletého výročí mě požádal o ruku. Samozřejmě, že jsem to přijal, s obrovskou radostí. Naši se na naší oslavu registrovaného partnerství nedostavili. Těžce nesli, že je jejich jediný syn gay. Zato jeho rodiče byli úžasní. Objímali mě a k synovi se chovali naprosto normálně, jako by to bylo normální.
Nechalix jsme si udělat tři děti. Darovali jsme sperma a vznikli nám z toho dvojčátka Louis a Niall a holčičku Maura, pojmenována po jeho mamce.Teď jdou kluci v pubertě a Maura z ní vychází, je o tři roky starší. Tak moc mi připomínají jejich otce. Hlavně Niall je po něm. Je to roztomilý blonďáček s obrovskýma modrýma kukadlama, kterýma jakoby vypadl z oka taťkovi. Maura je spíše po mně a Louis je taková naše smíchanice. Má moje oči a vlasy počůrané slámy.
Teď sttojí děti za mnou, tisknou se za ruce a marně udržují slzy na uzdě. Vím, musí to pro ně být těžké vidět otce plakat, ještě ke všemu na náhrobku druhého, jenže.
Tak moc jsme svého blonďáčka miloval. Byl pro mě všechno. Moje pevná skála, moje vrba, moje spřízněnná duše, můj svět, krev co mi koluje v žilách, vzduch co jsem dýchal... Bez něj... Dusím se a pomalu umírám. Jedna část mého srdce umřela spolu s ním. Už není šannce na návrat.
„Bože Nialle... Tak moc jsem tě miloval..“ štkám do dlaní. Najednou cítím, jako by byl Niall u mě. Skoro cítím dotek jeho utěšující dlaně na mých zádech, skoro vidím jak za mnou stojí, skoro slyším jeho dech. Onen dotek, který asi ani neexistuje mě nabíjí silou, abych zvládl dovychovat děti. Abych před nimi byl silný.
„Děkuju miláčku..“ děkuji mu a cítím, jak má bolest pomalu odplouvá. Jen díky Niallovi, jim dokážu pomoci. Zvedám se ze země a bříšky prstů přejíždím po jeho fotce. Poté jí letmo líbám a jdu za dětmi. Beru je do náruče a utěšuji je.
„Neplakejte miláčci. Vím, jak moc vás to bolí a vězte, že ěm to bolí ještě víc. On.. miloval jsem ho, stále miluji a nikdy na něj nezapomenu. Vy také ne. Niall byl váš otec a můj manžel. Pomohu vám, dostat se z toho. Teď jen... Poděkujeme mu, co všechno pro nás udělal a že mi dodal sílu vás vychovat.“ říkám jím tichým, dutým hlasem.
„Miluju tě taťko. Moc mi chybíš.“ říká Louis. Vím, jak to pro něj musí být těžké.
„Tati, co si bez tebe mám počít? Vždy jsi mi radil... Nevím, jak to bez tebe zvládnu.“ fňuká Niall a znovu se rozplakává.
„Děkuju. Děkuju za vše. Chybíš mi.“ říká Maura a opírá se o svého mladšího bratra, o Louise. Ten jí chytá do objetí a snaží se neplakat. Vím, co cítí. Musí být oporou pro svou sestru a mladšího brášku, stejně jako já pro ně. Proto beru Nialla, objímám ho kolem ramen a pevně tisknu. Druhou rukou k sobě přitahuji Louise s Maurou a všichni tři jen stojíme a hledíme na Niallovo rodné Irsko, zemi, kterou tak miloval, za kterou se pral, a v které si přál být pohřben.
2025 ©