Title: I pouhá FF ti dokáže změnit život
Part: 1/2
Jako každý den, i dnes se procházím po oblíbeném Hyde parku a promýšlím, kde se bude odehrávat děj mé další povídky.
Londýn?Ne, Velká Británie už je nuda.
Paříž? Ne, Francie je moc obyčejná.
Řím? Ne, Itálie je moc divoká.
Moskva? Moc exotické.
New York? Moc americké.
L.A.? Moc v tropech.
Hollywood? Moc slavné.
Nakonec mě to konečně napadá, ona zázračná myšlenka.Austrálie! Sydney, rodiště mého (ne)milovaného Codyho Simpsona! Neříkám, nezpívá špatně, ale že by mě nějak uchvátil, abych po něm šílela jako ty naše pipky... Ne, děkuji!Děj... Hm... Žádná inspirace!Uchváceně pozoruji přírodu, jak okolo mě šumí stromy, kvetou květiny, …Pořád nic!Jenže pak okolo mě procházejí nějaké dilinky, na tričkách ksichty Justina Biebera, ruce a obličej počmárané fialovými tužkami, nesoucí shodné tašky přes rameno a v ruce shodný lístek na jeho koncert, který proběhl a zřejmě před několika hodinami skončil.Bože, to jsou ale... Pomatenci? Psychopati? Nevím, co se na ně hodí víc. Nejspíše oboje.Jenže jak tak přemýšlím, ony bláznivky mně přivádí na skvělý nápad.Co kdybych zkusila napsat FF? Ten typ povídky, které odsuzuji, protože jen v lidech vzbuzují falešné naděje?Ale nakonec si říkám proč ne a přímo po hlavě se vrhám do nového dobrodružství."Oh Mary..." říká má matka, tváře krvavě rudé. Nedivím se jí, asi bych reagovala stejně, kdybych načapala svou dceru polonahou v posteli s klukem."Nerada Tě vyrušuji, ale máš dole návštěvu." mluví dál, jakoby to bylo zcela normální."Vážně? A koho?" ptám se zvědavě."Cody přišel." struččná, jasná a výstižnná odpověď.Můj miláček se už vrátil? Cože?! Tak brzy?"Ja-jako ten Cody? Jako můj Cody? Jako zpěvák Cody Simpson?" ptám se zmateně.Prsty se mi po klávesnici míhají jako zběsilé a já si ani neuvědomuji, když si vedle mě někdo sedá. Na obrazovku mi dopadá jeho stín a má tvář rudne. Stejně jako Maryina matka. Rozhořčeně se na něj otáčím, abych mu něco řekla, ale cosi mi brání. Sice mu pořádně nevidím do obličeje, zezadu ho ozařuje slunce, ale mám pocit že ho znám."Hele sorry, sice Ti nevidím do obličeje, ale docela mi vadí, že mi čteš přes rameno." říkám mu. Kluk se rozpustile kření."To je sice možný, že Ti to vadí, jenže v příběhu je zmíněno mé jméno, takže mám asi právo ho číst." pomalu mi zapaluje. Cody vlastně dělal Justinovi předskokana..."Cody R. Simpson." představuje se mi a rve mi svou pravačku do té mé. Udiveně ji přijímám. Co tu sakra dělá?! Honí se mi hlavou, ale radši se neptám."Mohl bych si přečíst nějakou Tvou další tvorbu?" ptá se mně slušně. Zdá se, že je velmi vychovaný a to se mi líbí!"J-jo jistě." blekotám a opatrně mu podávám notebook. Jemně si ho ode mě bere a naše prsty se letmo dotýkají. Zdá se mi to, nebo mezi námi doopravdy přeskočila ona pověstná láska na 1. pohled? Ne, kecy to jsou."Co bys mi doporučila? Koukám,že tu toho máš vážně hodně." kření se, když zaujatě projíždí seznam povídek. Mám jednu složku, souhrně nazvanou Stories a v té jsou různě podložky. Bromance, úchylárny, na přání, k narozeninám, jen tak, různě plány, návrhy povídek, …"No tak... Bromance nečti, tohle taky ne, to už vůbec... Asibych Ti doporučila Na přání, anebo Jen tak." říkám a nakláním se k němu, abych mu to mohla ukázat. Jen letmo se ho dotýkám ramenem a po zádech mi přejíždí mráz."Anebo si přečti mou první FF..." navrhuji."A o kom je?" ptá se s rošťáckým úšklebkem na rtech, který mu moc sluší. Srdce mi buší jako splašené. No a co, tak sedím na lavičce s pop-star! To se v Londýně děje normálně! A vážně že jo. Naposled jsem krmila kachničky se Suri a Kate Homes, aniž bych o tom věděla, tak co! ( :D )"Jen takovej kluk,je právě v UK a kouká do počítače úplně neznámý holce... Toho asi neznáš." rozpačitě se uculuji a letmo po něm koukám, co on na to. Nepokrytě se řehtá. Mrzák jeden..."Můžu teda?" ptá se poté, jen s mírným úsměvem. Takovým uhlazeným a roztomilým, až mě svírá žaludek při pomyšlení, že tenhle kluk nikdy nemůže být můj."Nemůžeš. Musíš." usmívám se naoko vesele."A jak že se jmenuješ Ty? Omlouvám se, že jsem se nezeptal dříve, je mi to moc líto." omlouvá se, jako strašně milej a hodnej kluk, kterým doopravdy je."Já jsem z České republiky, takový malý zemičky, kterou asi neznáš, takže moje jméno je... jiné. Jsem Anabella, ale klidně mi říkej Ann, nebo Bella. Anabella je klasické české jméno, ale já is to raději zkracuju do anglické podoby. Anglie je totiž můj druhý domov, taťka je odtud a tak..." umlkám raději. Uvědomuji si, že jsem se moc rozkecala (zase) a že hoo to nemusí zajímat. Taky proč by mělo, už se nejspíše nikdy neuvidíme."A taaak?" natahuje zvědavě."proč tě to vlastně zajímá? Může Ti to být fuk... Už se nejspíš nikdy neuvidíme, tak proč to hrotit... Radši jdu, dej mi notebook." říkám mírně posmutněle a natahuji ruku po svém počítači."Nedám." šklebí se, vyplazuje na mně jazyk, dává si ho do podpaždí a rychle s ním utíká mezi kočárky a batolícími se dětmi. Nechápavě za ním zírám. To jako mám lítat za ním jak pometlo?!
2025 ©