I pouhá FF ti dokáže změnit život [Cody Simpson]

Title: I pouhá FF ti dokáže změnit život

Part: 2/2

Ano, nejspíš tohle po mně ten cvok chce.Abych za ním lítala po celém Hyde parku, a že není zrovna malý, jako největší kretén světe. Tak si totiž zovna připadám. Jakobych se zbláznila. Anebo je tím bláznem on? Toť otázka …"Cody! Sakra Cody vrať mi to, já už nemůžu..." vykřikuji zoufale a nakonec se hroutím na trávník. Bolestivě mě píchá v boku a sotva popadám dech. Na běh jsem nikdy nebyla dobrá, a už vůbec ne na tak dlouho.Zdá se, žen to zabralo. Cody se okamžitě obrací a starostlivě ke mně běží."Oh Anabel-lo!"koktá moje celé jméno a padá vedle mého napůl mrtvého těla na kolena."Jsi v pořádku?" ptá se mně vyděšeně a chytá mě za ruku, jakoby mi tím mohl pomoci."Jo... Snad neumřu." odpovídám a na tváři vytvářím něco, co se vzdáleně podobá úsměvu. Spíš to vypadá jako posměšný úšklebek, ale to Codymu nevadí."A co se ti stalo?" vyzvídá."Běžela jsem a moje lenorou prolezlé tělo se vzbouřilo. Mám pocit, že se mi žebra co chvíli prothrnou skrz kůži." nechci ho rozesmívat, ale ono to funguje, ať řeknu, co řeknu."Ach ty hlupáčku." kroutí nademnou hlavou a bere ode mě tašku na notebook, do které ho uklízí. Potom si upravuje kapucu a sluneční brýle, kalhoty stahuje o něco níž, asi aby vypadala jako Londýnská mládež, a nakonec mně, k mému obrovskému údivu, bere do náruče. Automaticky se ho chytám kolem krku. Tedy až poté, co zděšeně vyjekávám."Klid Anabell. Držím Tě. Věř mi prosím Tě." žádá mně a já nemám, proč mu nevyhovět. Jen se ho chytám pevněji, pokládám si hlavu na jeho houpající se rameno a pomalu se ukolébávám ke spánku.***Slastně se protahuji a protírám si oči, nyní plné ospalků. Byla jsem tak unavená, ale už nejsem, protože jsem se krásně vyspinkala!Ve chvíli, kdy se rozhlížím kolem sebe, se mi úděsem zastavuje srdce. Kde to sakra jsem?Otáčím hlavou na druhou stranu a vidím Codyho, jak si v klídku hoví na gauči a baví se s osobou vedle něj. Když na toho druhého zaostřuji, zjišťuji, že je to Justin. Ano, Justin Bieber.Dnešek zřejmě bude den šoků.Konečně si uvědomují mou přítomnost v místnosti a oba se na mně otáčí. Když vidí, že jsem vzhůru, oba mají hubu od ucha k uchu."Anabello!" křičí Cody a rychlým krokem přechází přes obrovskou místnost k posteli, ve které si hovím. Jakmile ke mně doráží, objímá mě a mě pusa padá přes několik pater níž."Mám jenom jeden názor. What the fuck?" ptám se ho, když mě pouští."Když jsem viděl, jak jsi unavená, pocítil jseem vinu a rozhodl s Tě vzít do našeho dočasného domu, abysis odpočinula." vysvětluje jednoduše, ale celou dobu uhýbá před mým očním kontaktem. Něco tají, dochází mi."Cody, co se děje?"ptám se ho zmateně. Mám pocit,že za to mohu já, I když nevím co jsem udělala."Nic." říká a poté odbíhá z místnosti. Zmateně za ním hledím a cítím, jak mi pomalu padá brada. Zase."Co se to děje?"nechápu a ani si neuvědomuji, že nejsem v místnosti sama. Až když se mi Justin připomíná, dochází mi, že tu je."Anabella, že ano?" ptá se mně a jemně si ke mně přisedá na postel. Kvůli jím způsobené prohlubni se hroutím k němu do náruče."Jo to jsem já." křením se a vzhlížím k němu nahoru. Přijdu si jako blázen, ale přesto se dál usmívám. Přeci jen, jen to hodně příjemné ležet v náruči kluka a ještě ke všemu tak slavného, jako je Justin Bieber. Je to neuvěřitelné, ale vůbec se před ním nestydím a beru ho, jako normálního kluka, ne celebritu."Víš... Cody je zvláštní kluk. Už něěkolik měsíců, vlastně od mého začátku vztahu se Sel, je zasmušilý a touží po holce. Balí skoro každou, kterou potká a snaží se, aby pocítil to, co já, kdykoliv pohlédnu na mou dívku." promlouvá. Neříkám, bolí to. Cody se mi zdá jako fajn kluk, ale tohle, že je takový děvkař, se mi nelíbí."Neksichti se tak, to ještě není všechno." posmívá se mi a šťouchá mě do žeber. Jsem hrozně lechtivá a proto vypískávám a lechtací útok mu oplácím."Dóst, dóst to stačí!" ječí jak malá holčička. Netušila jsem, že má tak dívčí hlásek."No, tak povídej." pobízím ho a sedám si k pelesti postele. Justin přisedá vedle a poládá mi ruku na rameno."Je to tak, že Cody většinou chodí do parku v tom městu, kde hrajeme a tam zve holky na zmrzlinu, do kina a tak. Tomu bylo tak I teď. Řekl mi, že jakmile Tě viděl, zamiloval se. Ale pšš, nikomu to prosimtě neprozrazuj. A hlavně ne Codymu, zabil by mě. A proto Tě vzal a donesl Tě sem. Už to chápeš?" usmívá se mírně a stiskává mi ramena, asi aby mě povzbudil. S úsměvem na mě pohlíží a dává mi pusu na tvář."Codyho pokoj je na druhé straně bytu, třetí dveře od vchodu." vysvětlujee mi."Musíš jít za ním." dodává, ještě před tím než se stihnu zeptat proč."Ale..." chabě namítám."Žádné ale. Prostě to udělej." rozkazuje nesmlouvavým hlasem. Pokyvuji hlavou a vstávám z jeho objetí."Děkuju Jusi. Bez Tvého vysvětlení bych byla ztracená." říkám a dávám mu pusu na tvář, stejně jako dal on mně. Poté vylezám z tepla postele a jdu podle Justinovo instrukcí. Cestou potkávám Selenu. Ani se nad tím nepozastavuji, dneska už mě nic nemůže překvapit."Justin je támhle." říkám jí, ještě než se mně stíhá zeptat. S mírně pootevřenou pusou přikyvuje a vydává se tam, kam jsem řekla. Jdu dál, nacházím vchod a poté odpočítávám dveře. Před třettími se zastavuji a zhluboka se nadechuji, abych si dodala odvahy."Cody? Mohu dál?" ptám se tiše, jakmile pootevírám dveře. Nikdo neraguje a proto rozrážím dveře dokořán a vcházím dovnitř.Řijdu si, jakoby se mi to zdálo. Jakobych spala a tohle se mi jen zdá. Nejprve si napíšu jen tak fan fiction. Potom potkám Codyho Simpsona, honím se s ním po Hyde Parku, usnu, probudím se u něj doma spolu s Justinem Bieberem. Potkám Selenu a zjistím, že se do mně Cody zamiloval. No není to trochu... Bláznivé? To mi nikdo neuvěří. Kdyby mi to někdo řekl, jen bych se mu vysmála."Cody? Kdepak jsi?"ptám se, už trochu vyděšeně.Zmateně se rozhlížím po setmnělé místnosti a teprve teď mi dochází, jak je pozdě. Srdce se mi svírá úzkostí o Codyho. Je to takový blázínek, že by si mohl něco udělat. Jenže on naštěstí nemá důvod.Nakonec ho nacházím za postelí, v rohu místnosti. Rychle k němu přebíhám a klesám na kolena, abych ho mohla obejmout."Co se děje?" ptám se ho, jakobych ho znala léta a ne hodiny.Cody neodpovídá, jen znovuu kouká na svá kolena. Přemýšlím,co mu je a až ve chvíli, kdy slyším tiché pofňukávání, dochází mi to. On pláče!!!V životě jsem neviděla žádného kluka plakat a proto je to pro mně nové a já nevím, co mám dělat a jak ho utěšit."Já se-škyt- do-škyt-tebe-škyt-za-škyt-miloval..." škytá mi tiše. Nerozumím mu, přes to jeho škytání, ale smysl té věty mi dochází."Jen-že ty- mě ne-škyt-nemáš-škyt-ráda..." mumlá a znovu se rozplakává. Nevím co mám dělat, a jediné co můj zoufalý mozek napadá, je vzít jeho hlavu do dlaaní a políbit ho na rty. Slyším jak se Codymu zadrhává dech v plicích a poté mi polibek obrací se snad ještě větší vervou, tak moc je nadržen."Co to znamenáá?" ptá se mně poté tichým hlasem.Ač si nejsem zcela jistá, vím co chce slyšet a proto mu to šeptám do ucha."Zašeptej to ještě jednou." žádá mně a já mu vyhovuji. Tato dvě slůvka se tak krásně říkají!