Pátek 13.

Title: Pátek 13.

Part: Jednodílná

Bloudím městema kopu do hromádek sněhu, který se hromadí u silnice, jak ho pluhy odstraňují. Dnes je 13. listopadu. Shodou okolností pátek. Nechápu, co s tím ostatní lidé mají. Je to jen den, jako každý jiný. Kdyby tak věděli, proč se to doopravdy říká, že je to nešťastný pátek 13. Mě to przradila moje babička, která leží v nemocnici s leukémií. KDo ví, jestli přežije. Doufám, že ano. Pravda o pátku 13. je ta, že v tento den před několika staletími byli vyhlazeni a zatčeni templáři. Přesné datum 13.10.1307. Můj předek, byl templář. Proto také slavím tento svátek. A asi nademnou stále drží ochrannou ruku, protože se mi v každý pátek 13. stane něco dobrého. Jednou jsem našel několik tisíc. Jindy jsem zas potkal jednoho velmi zvláštního kluka, který změnil můj život a u kterého bych teď měl být. Jenže mě se tam vůbec nechce.

Najednou mi zvoní mobil. Ignoruji vyzvánění, které po několika minutách utichá, aby se vzápětí mohlo rozeznít znovu. Jsem k němu zcela lhostejný. Až na třetí pokus, se daří a já otráveně tisknu zelené tlačítko, abych přijal hovor.

"Haló? U telefonu Louis Tomlinson." hlásím se dutým hlasem.

"Ahoj, kde jsi? Mám tu několik přátel, kterým tě chci představit." ptá se mě můj přítel. Najednou se mi hlásí druhý hovor.

"Počkej moment. Někdo mi volá." omlouvám se mu a přijímám hovor od mé sestry.

"Louisi?" ptá se plačtivým hlasem a mě se svírá žaludek. Mozkem mi probleskuje oředtucha toho, co se stane.

"Ano? Co se děje?"

"Babička umírá. Prosím přijeď do nemocnice." poté ukončuje hovor. Jsem otřesen a do očí se mi tlačí slzy. Rychle beru hovor od Harryho a chrlím na něj informace.

"Harry promiň nedorazím, umírá mi babička, je v nemocnice St.Thomas na Beverl street, tak tam za mnou přijeď, potřebuji tě u sebe..." nečekám ani na jeho odpověď a ukončuji hovor. Máchám rukou na taxi a rychle do něj naskakuji.

"Nemocnice St.Thomas!" štěkám na něj a netrpělivě poklepávám rukou do palubky.

"Bude to 15 dolarů pane." promlouvá na mě, jakmile dorážíme na místo. Házím mu dvacetidolarovku a utíkám do nemocnice. Rozrážím dveře babiččina pokoje a klesám k její posteli na židli, protože nohy už by mě vážně neunesli.

"Louisi..." šeptá těžkým hlasem a zvedá žilnatou ruku, aby mě mohla pohladit po vlasech. Nechávám se, i přestože to nesnáším, a poté jí líbám na pokroucené prsty.

"Babi, neopouštěj mě..." žádám jí hlasem, jímž prosakují slzy.

"Miluju vás děti..." šeptá a klesá zpět do peřin. Poté zavírá oči, které jsem zdědil po ní, a naposledy vydechuje. Stroje kolem nás táhlým vysokým tónem oznamují, že tato žena svůj boj s nemocí prohrála. Pomalu se potácím na chodbu a ani nezastavuji slzy, co mi tečou po tvářích.

"Lousi!" křičí něčí hlas, který mi je tak moc podobný. Přímo přede mnou se zjevuje Harry a za ním zvědavě vykukují další tři kluci. Na nic nečekám, vrhám se mu do náruče a zoufale štkám. Tak moc to bolí!

"Louisi, co se stalo?" ptá se mě tichým, starostlivým hlasem.

"Babička umřela..." vydechuji a znovu pláči. No a co, že mi je dvacet, smrt bolí a obzvláště člověka, kterého jste milovali!!! Nestydím se za své slzy. Nemám proč.

Znenadání k nám přistupují i oni a objímají mě. Nejprve se jich děsím, ale protože to jsou Harryho přátelé, věřím jim a taktéž je objímám.

"Louisi, tohle je Niall, Zayn a Liam. Ti kluci, kteří chtějí založit skupinu." promlouvá na mě ve chvíli, kdy tok mých slz zcela vysychá a mě začínají pálit oči. Zmateně na něj hledím., Nejsem schopen pořádně myslet.

"A proč to říkáš mě?" ptám se, jakoby mě někdo trefil lopatou po hlavě.

"Protože jsem jim pouštěl nahrávku, jak zpíváme Hey Soul Sister, a jim se to tak zalíbilo, že by chtěli, abychom zpívali s nima..." vysvětluje. Přemýšlím, co by mi to přineslo, kdybych to vzal. Alespoň bych nějak zabil čas... napadá mě a já bezmyšlenkovitě přikyvuji.

"Beru to." usmívám se na kluky.

"Jak se budeme jmenovat?" ptám se jich.

"Pátek 13." kření se blonďáček, mám dojem se jménem Liam.

"Zapomeň Niallle." odpovídá mu ten snědej. Ej, sekl jsem se, je to Niall.

"Všichni jsme jeli jedním směrem za Louisem do nemocnice. Asi víte co myslím..." navrhuje Harry. Okamžitě mi to dochází. Jeden směr. One Direction.

"Nemocnice!" vykřikuje Niall. Ve chvíli, kdy se začínáme smát, dochází mu, že asi řekl kravinu.

"Ne... One Direction troubo..." peskuje ho Liam vlídně a vzápětí ho hladí po hlavě.

"No jo.. Náš malej Ir." kření se Zayn a vzápětí mě znovu obímají.

Pátek 13. Dnešek mi něco vzal, ale také mi toho hodně dal. Dal mi čtyři nejlepší přátele a novou rodinu.