Láska to překoná

Title: Láska to překoná

Part: Jednorázová

---

„Prosím slečno.“ říká mladý pohledný stevard, který klepe na dveře mého pokoje a s úslužnou poklonou mi nabízí tác se šálkem horké čokolády.

„Nechte toho mladý muži.“ šklebím se na něj přátelsky. Přijde mi vtipné, že mi vyká, protože vypadá stejně starý, ne-li mladší, jako já.

„Tykej mi.“ nabízím mu pravačku.

„Jsem Margaret, říkej mi ale Mary.“ dodávám. Je na něm vidět, že váhá.

„Ale to nesmím, kázali nám, že se k cestujícím máme chovat uctivně a s morálkou.“ namítá rozpačitě a mírně červená. K jeho blonďatým vlasům a krásně zeleným očím se to hodí asi jako pěst naoko, ale neraguji na  to.

„Nechám si tvůj prohřešek pro sebe.“ nabízím mu spiklenecky.

„Platí. Jsem Cody.“ usmívá se na mě mile. Úsměv mu oplácím a zamyšleně si ho prohlížím. Zdá se mi být docela milý.

„Odkud jsi?“ ptá se mě. Poté znovu červená, asi se ani tohle neshoduje s jeho učením.

„Z UK, konkrétně Severního Irska. Ty?“když se může ptát on, mohu taky.

„Austrálie.“ odpovídá a stísněnou kajutou se rozprostírá oboustraně rozpačité ticho.

„Proč tu pracuješ jako steward?“ vyptávám se zvedavě. Když se může ptát on, proč bych nemohla já.

„Tahle práce mě baví. A je to výborné místo k balení holek.“ ušklíbá se. Z legrace ho mlátím pěstí do ramene a on z tohodělá tragédii. Hroutí se na mou postel a dělá, jak ho to strašně bolí.

„Aůůů, teď kvůli tobě umřu...“ fňuká jak holka. Šťouchám ho do boku a to funguje jako povel k lechtací bitvě. Válíme se po sobě a lochtáme se, jako blázni, přičemž se do toho ještě smějeme.

„To je bláznivé.“ říká tiše Cody, zatímco sedí naproti mně. Já sedím na posteli, zády opřená o přepážku a ten milý blonďáček je opřen naproti mně, zatímco se o sebe opíráme chodidly. Neznáme se, ale je to milé.

„A to máš za úkol starat se jen o mě?“ vyzvídám zvědavě. Hrozně mě to fascinuje, celá tahle práce kolem lodi.

Místo odpovědi jen přikyvuje. Znenadání si sedá do tureckého sedu a naklání se ke mně, jen aby mě mohl vzít za tvář. Překvapeně se o jeho dlaň opírám obličejem a hledím do jeho zelených očí.

„Můžu?“ ptá se mě stydlivě a tváře mu znovu růžoví. Rty se mu lesknou od toho, jak si přes ně přejel jazykem a jeho zrychlený dech do nich naráží ve velkých vlnách. Ztěžka odfukuji a cítím, jak mi hrdlo vysychá. Poté přikyvuji a jen čekám. Nenechává mě dlouho čekat, přivírá oči a naklání se ke mně, aby mi svými hebkými popraskanými rty mohl přejet po těch mých. Mírně se odtahuje a v jeho očích čtu prosbu. Zběsile se k němu nakláním, povaluji ho na záda a líbám ho, vášnivěji a dravěji, než on mě.

Asi po půl hodině  ležíme na mé posteli v objetí, nazí, ale spokojení. Nemohu tomu uvěřit. Tak dlouho jsem o své panenství chtěla přijít, flitrovala jsem kluky co to jen šlo, hlídala jsem si, aby se to nijak nezvrhlo, ale teď... Cítila jsem, že to bylo to pravé. Že přesně na tohle jsem čekala.

„byla jsi panna?“ ptá se mě Cody zvědavě, zatímco mi palcem levé ruky přejíždí přes tváře, rty, oční víčka, po celém obličeji.

„Ano. Byl jsi panic?“ oplácím mu dotaz. Mlčky přikyvuje. Další chvíli trávíme mlčky.

„Kolik ti je?“ přerušuje  ticho Codyho zvědavá otázka.

„Šestnáct.“ odpovídám a očima ho vybízím k odpovědi.

„Patnáct.“ nenchává mě na holičkách. Jakmile se ozývá klepání na dveře, vystřřeluje mi tep na stodvacet. Zděšeně vyskakuji, rychle na sebe navlékám svetr a vykukuji zpoza dveří, dolní polovinu těla ukrytou. To,  že mě vidí Cody mi nevadí, ale nepotřebuji, aby mě viděla matka, či kdokoliv jí podobný.

„Slečno Terezchová, není tu stevard Cody, který se o vás měl starat?“ ptá se mě jiný mladík, o něco starší než já s ustaraným výrazem v obličeji.

„Ano, je tu. Co potřebujete?“ odpovídám otázkou.

„Mohla byste mi ho zavolat? Potřebuji s ním mluvit..“

„Jistě, chvíli počkejte.“ říkám zmateně a zabouchávám mu dveře přímo před obličejem. Vím, není to moc vychované, ale... Já musím.

„Cody?“ ptám se svého prvního milence polekaně. Nereaguje, jen se urychleně obléká.

„Počkej tu na mě. Vrátím se pro tebe, slibuji.“  přísahá mi a poté rychlým krokem odchází. Zdrceně si sedám na postel, z které se Cody před chvíli zvedl. Kolem sebe cítím jeho vůni a na polštáři ulpěl pach jeho šampónu. Zoufale ho svírám v náručí a roním do něj slzy.

„Huso hloupá!“ nadávám si.

„Jak jsi se s ním mohla vyspat? Vůbec ho neznáš!“ pokračiji v monologu.  Ani nečekám, že by se Cody vrátil. Jistě, možná má za úkol se o mně starat, ale vydržela jsem bez něj první dva dny plavby, kdy jsem o něm skoro netušila, tak porč by se o mně měl starat následující a poslední den? Dnes v noci máme dorazit do cíle naší cesty, do New Yorku a já jen nevím, jak mám přečkat ten zbytek plavby. Poté, co jsme se s Codym milovali bych očekávala alespoň to, že bude mít tolik úcty a zůstane se mnou, ale ne, on si radši odejde za svým kamarádem! Jenže na druhou stranu, ten stevard se tvářil doopravdy vyděšeně...

V podobním duchu přemítám následující dvě hodiny. Jelikož se Cody neobjevuje, lehám si do postele, ani se nenamáhám s převlékáním do pyžama a pokouším se zabrat. Samozřejmě to nejde, plácám sebou jako kapr na suchu a ve chvíli, kdy na dveře mé kajuty zaklepe matka spolu s křičícími sourozencemi, jestli nechci jít na večeři, předstírám, že spím. Moc dobře znám svůj hlas a v této chvíli mu nevěřím natolik, abychh se opovážila promluvit. Mohl by mě zradit a já bych se poté rozvzlykala na celé kolo.

„Jak chceš...“ odvětila mi mírně ublíženě máma a poté odešla i s dvouměsíčními dvojčaty, Samuelem a Samanthou.

„Slečno Margaret? Bylo by lepší, kdybyste mi otevřela.“ probírá mě ze spánku Codyho milý hlas. Jeediné, co nechápu je, proč mi tyká. Jedním rázným pohybem odhazuji peřinu a vrhám se ke dveřím, abych je mohla rozrazit a vrhnout se mu do náruče. Zvednutou rukou mi naznačuje, že to nemám dělat. Zmateně na něj hledím a cítím, jak se mi do očí  znovu tlačí slzy.

„proč mi vykáš?“ptám se ho ublíženě. V jeho obličeji mohu číst celou škálu pocitů. Přes ublížení, po lásku, až k chladné profesionalitě.

„Je mi líto slečno. S cestujícími je zakázano mít jakýkoliv byť jen přátelský poměr. Ale o to teď nejde.“ říká chladně. Z očí se mi kutálí slzy a já se je ani nenamáhám stírat. O to teď nejde? Myslí to vážně?

„Cody? Ty... pro tebe to milování nic neznamenalo?“ ptám se ho, ale on vypadá, jakoby mé otázky jednoznačně přehlížel.

„Slečno Margaret, prosím nandejte si záchrannou vestu.“ říká ledově chladným hlasem. Poté mu do očí konečně prostupují emoce a on mi bříšky prstů stírá slzy, které se mi valí po obličeji.

„A neplakej prosím...“ dodává jemným hlasem.

„Znamenalo a moc, jenže...“ zhluboka se nadechuje, aby mi mohl říct tu příšernou zprávu.

„Jenže loď jde ke dnu.“ oznamuje mi a i jemu se v očích lesknou slzy. Jsem v šoku. Titanic Junior, který by měl být narozdál od své matky nepotopitelný... Se potápí? Mělo mi to dojít. Stejné jméno přinese zkázu..

„Co-Cože?“ vykoktávám ztěžka. Se smutným výrazem přikyvuje.

„Je mi to líto. Horší je, že se pojednává o stejnou záležitost se čluny,  jako u jeho předchůdce...“ bolestně se rozvzlykávám a vehám se mu do náruče. Oběma nám je jedno, že mu máčím předek jeho uniformy, jediné, o co nám jde, je vyznat tomu druhému lásku.

„Nějaká loď poblíž?“ ptám se po mém citovém výlevu. Ani mi nemusí odpovídat. Výraz v jeho očích je snadno definovatelný.

„Naděje na záchranu žádné.“ konstatuji suše. Cody ztěžka přikyvuje a znovu mě svírá ve své utěšující náruči.

„Stevardi, dostavte se se svými chráněnci na člunovou palubu.“ promlouvá drsný hlas z reproduktorů visících na zdi. Zvláštní, předtím jsem si jich nevšimla.

„Pojď.“ říká prostě a po malé chvilce zabáhání si proplétá prsty s těmi mými. Stisk mu oplácím a vykračuji jako první, vstříc jisté smrti.

„Ničeho se neboj. Zachráním tě.“ slibuje mi Cody šeptem do ucha.

„Mami! Mami!“ křičím na drobnou chaotickou ženu svírající dvě děti v náruči.

„Margaret! Ach, tak moc jsem se o tebe bála!“ říká, tak nějak samozřejmě mi vráží jednoho mého sourozence a zmateně se rozhlíží kolem. Aniž bych pustila Codyho ruku, potácím se s miminkem v náručí za ní.

„Kde máš stevarda ty mami?“ ptám se jí. Odpověď mi je však předem jasná.

„Poslala jsem ho do temných míst. Snažil se mě osahávat, úchylák jeden.“ svěřuje se nám hlasem, z kteerého skoro čiší zlost. Naproti této vážně situaci se musím rozesmát. Cody stejně tak.

„Mám tě ráda mami. Jdi se Samanthou do tohoto člunu. Já se Samem a Codym najdu jiný.“ říkám jí a stiskávám jí v náručí. Nezdá se, že by se jí chtělo mě pustit, ale když vidí, že je Cody stevard, váhavě se uvoluje.

„Dej mi na Sama pozor. A na sebe samozřejmě taky.“ žádá mě. Naposledy jí líbám na tvář, Samie cvrnkám do jejího knoflíkového nosíku a odcházím za Codym, který mě vleče na druhou stranu lodi. Jenže tam už žádné čluny nejsou.

Zoufale si hledíme s Codym do očí a já se marně pokouším utišit  ten malý uzlíček v mé náruči. Proč jen jsem ho nedala matce. Postarala by se o něj rozhodnně lépe, než já.

„Cody...“ fňukám tiše a skoro mám chuť se rozbrečet, jako Samuel.

„Neboj, najdeme záchranu.“slibuje mi nepřítomně. Poté ho něco napadá a on se rozbíhá zpět do útrob rozpadající se lodi. Bojím se. Bojím se, že se potopíme, ale více se strahuji o to, že ztratím Codyho. Nebo, že se mu něco stane. Bláznivvě jsem se do něj zamilovala, stejně jako Rose do Jacka.

„Pro jistotu mi matka přibalila člun.“ vysvětlujee mi přes rameno. Když vidí můj nechápavý výraz, ujišťuje mě.

„Jo, vážně člun. Teď jí ale můžeme děkovat.“ dodává a já mu v duchu dávám za pravdu. V jeho pokoji urychleně bereme naší poslední naději na záchranu a vrháme se na nejnižší palubu, která ještě není pod vodou.

„Samí klid. Usměj se na sestřičku...“ napomínám svéího uřvaného bratříčka a on mě vážně poslouchá. Cení na mě své bezzubé dásničky a já ho k sobě tisknu v ještě větší lásce.

„Nasedej.“ říká Cody rychle a pomáhá mi do člunu. Poté za mnou leze i on sám a pádlem nás rychle odstrkuje od trosek.

„Aby nás nestáhly sebou dolů.“ vysvětluje a co nejrychleji nás odváží od neštěstí. Listy pádla se jen míhají a během chvíle jsme pryč.

„Dej si chvilku pohov...“ uklidňuji Codyho polohlasem, protože Sam mezitím usnul. Nerada bych ho vzbudioa a tím znovu začala ten kolotoč.

„Co se stalo?“ rozplakávám se zoufale. Sama nevím proč. Možná bych měla být ráda, že jsme zachráněni a matka se sestrou taky. Možná bych měla být ráda, že jsem tu s Codym. Ale místo toho na mě doléhá veškerý ruch, co se kolem stal za posledních několik hodin.

„Porouchaly se motory. Museli jsme je vypnout. Jenže jsme se bokem natrhli o nějakou skálu a do motorů se rychle začala valit voda. Neměli jsme se jak nahodit, jak se pokusit o záchranu. Jentaktak jsem odtamtud unikl. Zajímalo by mě jestli Tom přežil. To jen ten kluk, co mě sháněl u tebe. Můj brácha.“ dodává šeptem a já se stydím za to, co jsem si o nich myslela.

 

Cody a Margaret se po několika nocích strávených na moři  dostali na ostrov, který nikdy nikdo ještě nezapsal do mapy. Moře si s nimi pohrávalo jak chtělo a oni se mu nemohli nijak vzpírat. V bouři ztratili nejprve jedno pádlo a následně i druhé, ale přežili. Na ostrově strávili sedm let, během kterých vychovali Margaretina mladšího bratra, který jim říkal mami a tati. Stihli zplodit ještě dvě děti, Alexandru a Conora. Alexandra nyní půjde do první třídy a Conor také, akorát že do školky.

Živili se tím, co ostrov dal. Margaret si sama říkala Robinson v sukních. Nevadil jim tento život. Byli rádi, že přežili a že jsou spolu.

Teprve poté je našla loď, náhodně plující kolem. Margaret se se svou matkou setkala v L.A., kam je loď dovezla. Se Samanthy mezitím vyrostla velká dívka a Emily, jejich matka se dmula pýchou nad svými vnoučaty. Jen jí mrzelo, že jí vlastní syn říká babi.

A Tom? Codyho starší bratr  nepřežil. Bohužel našel smrt, stejně jako mnoho dalších, v nezměrné hloubce ledové vody a troskách lodi.

A toto je konec jejich příběhu. Příběhu o lásce, která dostala šanci bát naplněna, i přestože jí žiot házel klacky pod nohy.