Little cute Bromance

Title: Little cute Bromance

Part: Jednorázovka

Michael zklamaně opírá hlavu o chladné okenní  tabulky autobusu a nechává volně odtékat slzy, které se mu hromadí již po celý den. V uších mu zní nadávky a křik spolužáků, kterými ho častovali.

„Buzna!“

„Řiťopich!“

„Teplomet!“ a další podobného typu. A jen kvůli tomu, že hraje v divadelním představením. To je každý, kdo se nějak zajímá o umění gay? Mají pravdu, ale co na tom? Ptá se sám sebe. Odpověď nenachází. Bolí to. Je mu sedmnáct let a pláče tu jako malá holka, tváře celé rozpálené. „Určitě mám teplotu.“ říká si polohlasem.

„Ukaž já ti to hned řeknu.“ říká hlas vedle něj. Michael se vyděšeně otáčí a vidí jakéhosi blonďatého kluka s děsivým rozcuchem na hlavě a průzračně modrýma očima. Ani si nevšiml, že si vedle něj někdo sedl, kvůli svému žalu.

„To je dobrý.“ odsekává a rychle se zase otáčí na své místo, jen aby onen chlapec neviděl jeho slzy. Slzy jsou pro buzny. Tohle mu někdo řekl ve škole. Michael ani neví kdo.

„Prosimtě nech toho. Viiděl jsem, jak pláčeš a řekl jsem si, že potřebuješ utišit.“ říká jemným hlasem. Michael ani neví, co ho přesvědčuje aby se otočil. Jestli jeho hlas, nebo to, co mu říká. Proto ho nakonec poslouchá a nechává přitisknout jeho chladnou ruku na Michaelovo rozpálené čelo.

„Jo, asi máš teplotu hele. Já jsem Gabriel.“ představuje se poté mladík.

„Michael.“ říká Mike a cítí, jak se mu začíná motat hlava, ve stále větších kruzích.

„Po-pomoc...“ vykoktává ztěžka Michael a pomalu propadá bezvědomí.

„Michaeli... Michaeli...“ proplouvá čísi hlas do jeho mozku a rozhání mlhu, která ho zahaluje. Michael se pokouší otevřít oči. Nakonec se mu to daří a on hledí do měkkého světla, které rámuje čísi blonďatou hlavu. Zamyšleně mžourá a zaostřuje, aby poznal svého záchrance. To je ten kluk z autobusu. Dochází mu bolestně.

„Ahoj. Šípkový princ se nám konečně probral, ju?“šklebí se na něj Gabriel. Michael se mírně culí a pokouší se si sednout. Jakmile se jen trochu nadzvedává, v týle ho tupě píchá a on má pocit, že se mu něco stane.

„Co se ti sakra stalo? Jen jsem ti změřil teplotu, omdlel jsi! Co se ti děje? Mám o tebe strach.“ říká Gabriel a starostlivě si svého nového kamaráda prohlíží.

„Kde to jsem?“  ptá se Michael, už znovu bezpečně uložen na polštářích. Mžitky, které se mu míhají před očima pomalu mizí.

„U mě doma. Neboj, naši jsou pryč, můžeš tu zůstat.“ uklidňuje ho, když vidí, jak si ho zděšeně prohlíží. Tenhle kluk, na jeho  posteli, v jeho oblečení ho zvláštním způssobem přitahuje. Je tak nesmělý, až je to roztomilé.

„Proč mám na sobě... Asi tvoje oblečení?“ vyptává se dál.

„Byl jsi celý promočený, asi jsi měl zimnici. Totálně si se zpotil, i přestože venku je nějakej ten stupník pod nulou.“ konstatuje suše Gabe a přátelsky se na Micka šklebí.

„Ty chodíš taky na Střední chlapeckou, že jo?“ ujišťuje se vzápětí, protože má pocit, že tam tohoto kluka několikrát potkal na chodbě.  Jenže vždy se za ním táhl průvod kluků, kteří na něj pořvávali ne zrovna hezké věci a proto se ho bál oslovit. Už jen proto, že se vždy tvářil tak hrozně moc utrápeně. Jeho hnědé oči se vždy ztrápeně dívali na svět, rozevřené a zcela upřímné, jakoby prosily, aby mu někdo pomohl.

Proč si to nepřiznat, Gabriel ho dnes sledoval schválně. Tak moc by mu chtěl pomoci od těch posměváčků, ale... Jednoduše se bál, aby se neposmívali i jemu.

„Jo... Já tě tam viděl...“ šeptá tiše Michael v odpověď. Toho klučinu po jeho pravici se bojí, ale zároveň ho touží poznat, ale... Co když i on je tak hnusný? Co když i on se do něj začne navážet, jakmile zjistí něco víc o jeho životě?

Gabriela je mu líto. Neustále se vystrašeně rozhlíží kolem, jakoby se bál, co na něj odkud vyskočí. Proto zvedá  ruku a jemně ho s ní hladí po rameni.

„Neboj se. Tady se není čeho bát. A já bych nikomu nedovolil, aby ti ublížil.“ vyslovuje dříve, než to mozek stíhá zastavit.

„Cože?“ vypískává Michael vyděšeně. Co to ten kluk žvaní? Chce si z něj vystřelit?

„Nic. Neřeš to. Je večer, vážně se ti chce vracet na kolej? Ty bydlíš na koleji, že jo?“ ujišťuje se Gabe. Když Michael váhavě přikyvuje, ulehčeně se na něj usmívá. Něco v jeho úsměvu nutí mladšího chlapce, aby mu věřil. Aby věřil, že je možné, že ne všechno je tak horké, jak se uvaří a že jsou i hodní lidé. Jako pohádka.

„Tak co kdybys dneska přespal u mě? Neboj, žiju skoro sám. Naši budou pryč nejméně tři týdny, jsou na nějakých archeologických vykopávkách...“ ujišťuje Gabriel znovu vyděšeného kloučka, choulícího se v jeho posteli, jemuž se obličejíček skoro ztrácí v obrovských duchnách.

„Ale...“ namítá a vyplazuje špičku jazyku, jak moc přemýšlí, co říct.

„Vážně ti to nebude vadit? Pokud nás někdo ráno uvidí, budou řeči... Lidé se budou ptát, proč nejsem na koleji a kde jsem byl...“ vymýšllí tisíce argumentů, aby mohl odejít, i přestože nechce. Asi je moc naočkovaný jeho spolužáky, že se bojí navázat jakýkoliv, i kamarádský vztah, s lidmi stejného pohlaví.

„Uklidni se. Přestaň vymýšlet hlouposti. Udělám večeři, hezky se napapkáme, kouknem na nějakej film  a bude to v pohodě, ano?“ usmívá se Gabriel. Michael znovu vyplazuje jazyk, jako důkaz obrovského úsilí a nakonec, k přítelovo velké úlevě, přikyvuje.

„Ale kde budu spát?“ ptá se zděšeně a velkýma srnčíma očima se rozhlíží po pokoji, jakoby tam hodlal vykoukat vstup do Narnie.

„Přece u mě v posteli.“ odpovídá mu Gabe věcným tónem.

„A ty?“ nechápe.

„Taky.“ odvěcuje lehce, jakoby to byla naprostá samozřejmost.

„Je to v cajku, uklidni se. Neboj se, nic se ti nestane. To ti mohu odpřísáhnout. Ovšem pokud mi nebudeš krást peřinu, tu tu bohužel vedu jen jednu.“ pošťuchuje ho a konečně. Zakletý princ je osvobozen ze svého prokletí a je schopen se usmívat!

Michael se ulehčeně směje a během chviličky se oba naplno řehoní. Gabriel najednou přestává a utírá svému příteli slzičky smíchu z tváří. Hysterický smích totiž propukl zcela bez zábran.

„Jdu udělat večeři.“ šeptá poté a rychle mizí z pokoje. Jeho horký dech opožděně naráží do Michaelovo rtů ve velkých vlnů a ten se pod jeho náporem oklepává.

„Počkej na mě!“ křičí, ale pozdě. Gabriel už zmizel. Chlapec rychle vyskakuje  z peřin a vybíhá za svým kamarádem, jehož vidí mizet za rohem. Na schodech ho dobíhá a chytá ho za šos jeho trička.

„Tys na mě nepočkal.“ špulí smutně pusu, jako malé dítě, kterému uplavaly hračky v kanále.

„Ale jdi ty. Teď mi pomůžeš, jako hodný chlapeček, udělat jídlo, ano?“ škádlí ho láskyplně. Sice toho kluka absolutně nezná, možná tak jméno a kam chodí do školy, ale jinak nic, jenže... Věří mu, a to je důležité!

V kuchyni se chlapci jen pletou jeden druhému pod nohy, šťastně se na sebe usmívají a neustáe provokují toho druhého. Chovají se, jakoby spolu žili. Jejich pohyby přesně zapadjí, jako skládačky do pohybů  toho druhého a fungují v naprosté shodě.

„S tebou by se bydlelo tak snadno...“ konstatuje Gabriel, jakmile se maso poslušně peče a brambory šťastně bublají v hrnci.

„Jak to myslíš?“ ptá se Michael vyděšeně a rudne, zatímco mmu v uších znovu zní urážky.

„Nezasloužíš si žít ty kreauturo! Tvoje matka by měla dostat cenu za to, co dokázala zplodit! Jedině buzna, jako ty, by s tebou mohla kdy bydlet, nebo žít!“ zakřičel Robby, nejvěší boss třídy. Všichni ho ve všem následují jako ovečky.

Gabriel si všímá, že je Michael najednou zaražený a celé jeho tělo našpanované, pohled zahleděný do dálky.

„Co se děje?“ ptá se ho tichým zaujatým hlasem, zatímco mu pokládá ruku kolem ramen.

Michael ale neraguje. Zdá se být, jako ve zcela jiné dimenzi, jakoby se
jeho duše někam přenesla, jen tělo zůstalo tady, v té brutální a kruté realitě.

„Nechte mě! Prosím...“ fňuká Michael tiše a po tvářích mu stékají slzy ponížení. Gabe je vyděšený a bojí se, co se mu děje.

Jelikož neví, co by jiného měl udělat, otáčí Micka čelem k sobě. Ale ani to nezabírá a proto v Gabrielově hlavičce pomalu uzrává plán. Plán, jak pomoci Michaelovi.

Pomalu se k němu naklání, pohledem se stále vpíjející do jeho očí, které jakoby mu propalovaly prohledem lebku skrz naskrz.

„Musím to udělat...“šeptá omluvná slůvka, i přestože ví, že ho Michael nevnímá. Proto jen zavírá oči a poddává se živočišným pudům. Jemně přejíždí svými rty po těch Mickovo. Jeho tělo reaguje, jakoby dostalo ránu proudem. Vyděšeně sebou cuká a chce utéct, ale Gabrielovo paže, kolem jeho pasu, ho drží pevně.

„Buzno.... Michaelíček je buznička bez holčiček!“ zní mu v hlavě posměšně slova. Tyto mu nikdo neřekl. Vytváří je sám, pod vlivem vnějších vlivů a dřívější šikany. I tak je slyší zcela jasně, jakoby mu je někdo právě křičel do ucha.

Znovu mu stékají slzy po neviditelných cestičkách tváře. Mick stojí ztuhle jako prkno, ruce svěšené podél těla. Bojí se.

Bojí se, co se stane, až se Gabriel odtáhne.

Bojí se, co se stane, až se někdo zvenčí dozví, co to tu dělali.

Když se, po nekonečně dlouhé době, Gabe odtahuje, zděšeně hledí na Michaelovo slzy, které se pomalu usadili na tvářích.

„Co se děje?“ ptá se polekaně a v duchu přemítá, coo vlastně udělal špatně. Neví, jak by mu mohl ublížit. Možná ho neměl líbat. Možná, že to, co po něm spolužáci pořvávají, není pravda. Možná, že doopravdy gay není.

„Budou mít řeči...“ fňuká tiše Mike.

„A co? Je mi s tebou hodně dobře...“ rozhohňuje se Gabe. Copak i on je takový, že dbá na řeči ostatních?

„To mě taky...“ přiznává tiše. Stydí se za to, že to byl schopen vyslovit, že je rád v přítomnosti jiného kluka.

„Tak jaký je problém?“ nechápe Gabe a popravdě, začíná být trochu nevózní. Hodlá si z něj udělat srandu a jen ze sebe dělá toho malého kloučka, u kterého má touho ho ochraňovat?

„Nechci o tom mluvit...“ mumlá stydlivě a v očích ho pálí slzy. Je sám na sebe naštvaný, že je taková bábovka a neustále pláče.

„No tak.. Mě to můžeš říct...“ ujišťuje ho starší chlapec a bere ho za ruku, aby ho mohl dovést zpět do pokoje, kde ho usazuje na postel, on vedle něj, jednu ruku kolem ramen, druhou majetnicky položenou na břiše.

„Prosím...“ žádá ho Gabriel. Michaela toto slovo dostává. Nejen ten tón hlasu, ale i to, že o něj má někdo starost. A proto začíná vyprávět.

„Před rokem jsem se zamiloval. David mé city opětoval a začali jsme spolu chodit. Nestyděli jsme se za naši lásku a i ve škole jsme byli neustále spolu, objímali se, líbali se a dokazovali si, jak moc se máme rádi. Ano, kluci možná měli řeči, ale díky Davidovi jsem to byl schopen překousnout, zvládnout to. Ale před..“ Michaelovo oči se zalévají slzami a Gabriel mu je hřbetem ruky stírá. Poté mu mačká ramena, aby mu dokázal, že je vše v pořádku a že se nemusí bát.

„Před dvěma měsíci Davida srazilo auto. Týden v nemocnici bojoval o život, zdálo se, že se jeho stav lepší, ale.. Nakonec zemřel, díky vnitřním zraněním.“ šeptá ztěžka Mike a nechává se povalit na záda, kde mu Gabe vytváří rozevřenou dlaní kolečka na břiše.

„Slyšel jsem o tom ve škole. Je mi to moc líto.“ odpovídá mu stejně hlasitě soucitným hlasem a jemně ho líbá na spánek.

„Od té doby je to horší a horší. Kluci mě neskutečně šikanují, jak psychicky, tak fyzicky. Podívej, co kvůli ním mám.“ otáčí ruce Michael a vyhrnuje si rukávy kamarádovo trika, aby mu mohl ukázat neskutečné jizvy, které se různě protínají a vytváří spletité sítě.

„Panebože...“ šeptá Gabe vyděšeně.

„Ten mi nepomohl... Zradil mě.“ ošklíbá se Michael kysele a znovu se rozplakává. Pomalu se zbavuje svého studu a sám se uvelebuje v Gabrielovo utěšující náruči, přičemž mu máčí hruď svými hořkými slzami bolesti. Vyjadřuje tím, jak moc ho to všechno bolí, že je tak sám, že chce někoho, kdo by o něj pečoval.

„Neboj. Ode dneška tě budu ochraňovat já a nikomu nedovolím, aby ti cokoliv udělal...“ slibuje mu zcela vážně Gabe a v duchu osonuje, jak si ty posměváčky zítra podá. Nikdo nebude ubližovat tomuto zoufalému drobečkovi.

„Vážně?“ ptá se Michael a radostně hledí Gabrielovi do očí, zatímco se v těch jeho zračí naděje a pomalu se tam usazuje prostá radost ze života, která je čitelná v přítelovoo očích.

„Přísahám. Na tvého bývalého přítele.“ odpovídá mu a Mike se v duchu obrací na svého bývalého  přítele, přičemž mu děkuje za to, že mu pomohl najít tohoto úžasného kluka.

„Děkuju.“ šeptá do vzduchu a poté rychle vybíhá odtáhnout zlostný hrnec z plotny, který chrlí vodu všude kolem sebe.