Title: Požár ve škole
Part: Jednodílná
Sedět ve škole a poslouchat řeči profesorů mě vážně nudí. Teď už jen jedna jedná hodina a půjdeme domů, naštěstí.
Znenadání se rozeznívá alarm a učitel tuhne uprostřed pohybu. Zděšeně se otáčí na dveře, které se rozráží a v nich se zjevuje ředitelka.
„Hoří. Evaukuujte tuto třídu.“ rozkazuje prostě a učitel mlčky přikyvuje. Všichni na ně vytřeštěně hledíme, nechápeme co se děje a jen poslušně posloucháme učitelovi rozkazy. Zvednout se, rychle vzít věci a jít ke schodům, abychom mohli prchnout dolů, ke dveřím. Jenže polovina schodů už je v plamenech. Pomalu cítím, jak se mě zmocňuje strach a panika. Hystericky křičím a klepu spolužákem vedle mě.
„Hoří, hoří, chápeš to? Všichni tu umřeme...“ pofňukávám a ze spárů hysterie mě vyrvává Honza, který mě propleskává.
„Evo uklidni se proboha! Slyším hasiče...“ utěšuje mě a já se snažím uklidnit. Nejen já, i ostatní holky začínáme panikařit.
„Studenti jsme tu zřejmě poslední na patře. Musíme k únikovému východu.“ rozkazuje profesor a sám se vydává jako první. Rychle za ním poklusáváme a snažíme se udržet naše emoce na uzdě. Jenže cítím, že se mě strach zmocňuje a ochromuje mě. Nemohu běžet, nemohu dýchat, padám na zem a snažím se rozběhnout plíce.
„Evi!“ křičí Honza a vrací se pro mě. Já mu ale vůbec nepomáhám. Nemohu. V mysli si zjevuju veškeré lidi a jejich oličeje, které už nikdy neuvidím, ta spousta věcí které bych ještě chtěla udělat, ta spousta zážitků, které mi uniká.
„Mami, tati, mám vás ráda.“ mumlám polohlasem a nechávám se unést do bezvědomí. Poslední, co zvládám zaregistrovat je, jak si mě Honza přehazuje přes rameno.
….
„Vaše dcera měla obrovské štěstí, že se pro ní její spolužák vrátil. Jinak by tam uhořela, nebo se udusila zplodinami, kteých má v plic už tak dost. To, co se jí stalo, byl syndrom strachu. Děs, který vás sevře a odmmítá veškeré rozkazy z mozku.“ vysvětluje doktor mým rodičům. Jen na něj mlčky koukám., Jsem stále otřesena. Nedokážu zapomenout, na ten strach, který jsem pocítila. Nedokážu na to zapomenout, pořád vím, jak moc jsem se bála.
„A co Honza? Co její spolužák?“ ptá se moje mamka. Doktorovi se smutně svírá tvář. Dech se mi zadrháváv krku a já tuším, co řekne. Přivírám oči, jakoby mě to mohlo před tou krutou pravdou ochránit.
„Nepřežil. Moc se nadýchal dýmu.“ říká onu krutou větu.
2025 ©