Title: šikana je krutá
Part: Jednorázovka
„Takže si nezapomeňte napsat výpisky ze strany 28-45...“ připomněl nám naposledy profesor, sebral si své věci a před dveřmi počkal na zvonění. Poté opustil třídu a nechal nás v nastávající anarchii. Urychleně se pokouším zdrhnout po jeho příkladu, ale pozdě. Východ mi zahrazují dva kluci, ruce založené na hrudi. S posměšným úšklebkem, který jim hraje na rtech si mě prohlížejí. Sjíždí pohledem přes obličej, na mé ruce, které pevně svírají učebnice, na mé nohy, které se třesou jako sulc.
„Copak? Máš rande, či co? Ah, já vlastně zapomněl, ty nemůžeš mít rande...“ promlouvá první a já se modlím, aby mě nechali být.
„Copak, nemůžeš nám odpovědět?“ pošklíbá se druhý. Ani neznám jejich jména, ale jak se zdá, oni znají mně.
„Copak, chlapešek neumí otvírat pusinku a povídat?“ šišlá znovu ten první a zbytek třídy se rozpačitě pochechtává. Všichni se jich bojí, ale nikdo se jim nepostaví. Až na mě. Před třemi měsíci jsem se opovážil je poslat do háje a od té doby prožívám peklo.
---PŘED TŘEMI MĚSÍCI---
„Rychle kluci, nebo nám uteče!“ křičí jeden kluk a zběsilpu rychlostí se kolem mě prohání, jen aby mohl chytit to malé dítě za kapuci a pozvednout ho nad zem. Tomu klukovi může být maximálně osm, chodí asi do třetí třídy, ale to jim nevadí. Pokud se jim někdo nezamlouvá, nic jim nezabrání, aby ho nešikanovali. Když vidím, jak ho jeden drží pod rameny a zbylí dva si z něj udělali boxovací pytel, je mi zle. Jakmile jim padá na zem, tak se hrubě chechtají a bolestivě ho nakopávají. Nejhorší je, že ten kluk pomalu upadá do bezvědomí. Znenadání na mě hledí a jeho modré oči plné slz mě prosí o pomoc. Snažím se odvrátit a stejně, jako učitelé ignorovat toto chování, ale... Nemohu. Cosi mi brání. Zoufale si povzdechávám a pokládám tašku ke skříňce, abych mu šel na pomoc.
„Hele.. Nechte ho, co vám udělal...“ říkám opatrně a pokouším se mu pomoci se zvednout.
„Nešahej na něj hošánku.“ varuje mě ten větší bouchač. Ignoruji ho a zvedám ho. Poté ho chytám pod rameny a odvádím ho od nich.
„To sis posral kámo. Posral sis celej život.“ odfrkává si ten další, ale nechávají mě. Prozatím. Toho kluka jsem odvedl do nemocnice, kde leží ještě teď. Jeho stav je velmi kolísavý a není jisté, zda přežije. Je v bezvědomí.
Druhý den jsem v klidu vešel do školy a doufal, že na mě zapomněli. Krutě jsem se mýlil. Počkali si na mě hned za dveřmi a odvelkli mě na záchod, kde mě tak zmlátili, že jsem to v životě nezažil. Asi po půl hodině nové zábavy odešli a nechali mě s krvácejícím nosem. První hodinu výuky jsem strávil regenerováním se a teprve poté jsem se odvážil vejít do třídy. Kluci na mě začali hned pořvávat a učitel je nechal. Od té doby si prožívám peklo. Každý den, ráno a večer mě mlátí, jen tak pro zábavu. Jsem zvedavý zda, a jestli to někdy skkončí. Doma se to neodvažuji říct, máma je přehnaně starostlivá a vše by řešila s ředitelkou, což by mi ještě ztížilo život. Samozřejmě, že jí znepokojují modřiny, které se mi objevují na těle a už neodchází. Nalhávám jí, že chodím na karate a že to mám od toho. Nevěěří mi, ale nechává mě. Prozatím.
Nejradši bych přestoupil. Zbavil se této noční můry.
„Tak pojď, tohle si užiješ...“ šklebí se na mě jeden z nich, zatímco mě vlečou chodbou za školu. Tam mě opírají o zeď a jentak pro jistotu mě uzemňuje pěstí do břicha. Choulím se a tiše si otírám slzy, které se mi valí po tvářích.
Asi po deseti minutách se vrací. Slyším jejich kroky všude kolem mě. Něčím si popleskávají o dlaně a to mě znepokojuje. Rány zní dutě a já se pomalu začínám bát. Co si na mě vymysleli dnes?
Opatrně zvedám pohled ze země a vidím, jak okolo mě stojí v kroužku, v rukou ocelové tyče. Panebože ne! Chce se mi zakřičet. To snad nemyslí vážně...
Rána, kterou utržuji do hlavy mě ujišťuje, že to tak myslí. Mé tělo se pomalu hroutí kk zemi, jako hadrová panenka a z týla mi tepe bolest do celého těla. Oči se mi klíží a pomalu se mě zmocňuje lehkost.
„Ty kreténe, tys ho zabil!“ vyjekává zděšeně jakýsi vůdce. Poslední, co vidím před temnotou jsou jeho oči, vyděšeně hledící do těch mých.
2025 ©